Nemoc těla – způsob uzdravení duše
Jsou neduhy, které vnímáme jako běžné a nevzbuzují v nás žádné velké emoce, a potom jsou takové, u kterých nám už při vyslovení samotného názvu běhá mráz po zádech, zachvacuje nás panika a pocit zcela jasné a stoprocentní katastrofy. Mezi ty první patří rýma, bolest v krku, zánět spojivek a mnoho dalšího, zatímco se skupinou druhou si spojíme zejména obávanou rakovinu a jí podobné "fatální" nemoci.
Kdo posledně jmenovanou nemoc nikdy nezažil u sebe nebo u svých blízkých, jen těžko si umí představit, co v takových chvílích prožívá jak sám nemocný, tak jeho okolí. Do doby, než se tato nemoc vyskytla i v mé blízkosti, měla jsem na všechno, co se s tím pojí, úplně jiný náhled a vůbec jsem si nedokázala představit, co všechno to vlastně obnáší.
Vždy jsem všechny zúčastněné litovala, ale už nějaký čas vím, že to vůbec nebylo na místě. Lítost není ani dobrým společníkem, ani dobrým rádcem. Teprve tehdy, když se k nám tato nemoc z nějaké strany přiblíží, uvědomíme si, kolik naděje se v tom všem může skrývat a že v mnoha případech se staneme svědky Bohem požehnaných zázraků.
Samozřejmě že ve chvílích, kdy je vše čerstvé a výsledek nejistý, cítíme obrovskou bolest, zoufalství, strach a beznaděj a nesčetněkrát zmáčíme náš polštář slzami. S novými pořádky je vždy nutné se srovnat. To děláme každý po svém a každému z nás vše trvá jinou dobu. Někdy se dostaneme až do takového stavu, že se cítíme zcela prázdní a už nemáme ani slzy, které by tu bolest alespoň z části pomohly odplavit ven. Ale aniž bychom to mnohdy v tu chvíli vůbec tušili, všechno toto bolestivé nás posouvá někam úplně jinam, než kde jsme byli doposud, a otevírá nám zcela nové vnímání. Nejen této nemoci, ale nás samotných i všeho kolem nás.
Najednou jsme mnohem dospělejší, než tomu do této chvíle bylo. Náhle jsme to my, kdo je nápomocný milovanému člověku, který se o nás celý dosavadní život staral. Je to velká změna, která nás zastihne zcela nepřipravené, a my nejprve vůbec netušíme, co si s tím počít.
Vždycky ale máme na výběr, co si zvolíme z té obrovské škály pocitů, které nás v této souvislosti zaplavují, a proto je jen na nás, zda v takovou chvíli podlehneme splínu, strachu a pocitu bezmoci a beznaděje, nebo zda se této situace chopíme s důvěrou v Boží prozřetelnost a naději do budoucna.
Nedělá nám problém pomoci milované osobě se vším, co zrovna potřebuje, ale srdce nám drásá naše bezmoc v tom směru, že to, zda se náš milovaný uzdraví, není vůbec na nás a my to nemůžeme při nejlepší snaze ovlivnit.
Jsou chvíle, kdy je velmi těžké dodávat psychickou sílu druhým, ale svoji náklonnost a pomoc jim můžeme dát najevo něčím, co se nám zdálo dříve tak běžné. Vezmeme je za ruku, předčítáme z jejich oblíbené knihy nebo z nějakých jiných textů, které všem zase dodají odvahu, víru a naději.
Ač se to může zdát nesmyslné, opak je pravdou a nemoc je velkou lekcí i pro nás samotné, kdo tuto nemoc nemá. Najednou v sobě najdeme sílu, o které jsme do této chvíle vůbec neměli tušení, že se v nás ukrývá. Přestaneme myslet na všechny malichernosti a řešit všechny ty nesmysly, které se nám až do této chvíle zdály tak důležité. Najednou víme, že vše je úplně jinak.
Zásadní na tom všem je, že tato nemoc je vlastně jakýmsi znovuzrozením. Tělo, mysl i duše projde takovými procesy, které ve své podstatě znamenají příchod nového začátku.
Vždyť to je právě smyslem takové závažné nemoci. Tělo nám již mnoho let předtím dávalo jasné zprávy o tom, že náš život není takový, jaký by měl být, jenže my ho neposlouchali. Stupňovalo sílu svých sdělení, ale protože jsme k nim byli hluší, zvolilo tu největší razanci, která předchází samotnému konci. Dalo nám na výběr: "Změn sebe, svůj život a smýšlení, nebo zemři!"
Právě tato vážná nemoc je mnohdy jedinou hybnou silou, která nás přiměje udělat něco se svým životem, v němž jsme se na hony vzdálili své cestě a sami sobě. I když to pro někoho možná bude znít přehnaně, je to dar. Dar ve smyslu, že pokud pochopíme, kde jsme udělali chybu a rozhodneme se ji už více nedělat a namísto toho naslouchat svému nitru, bude nám i z Nebes pomoženo tomuto svému slibu dostát.
Tato nemoc nás učí postavit se sami za sebe a jasně se rozhodnout: "Budu žít!"
A přesně v tuto chvíli, při tomto rozhodnutí, vykročíme tím správným směrem. Naše tělo se začne regenerovat a duše uzdravovat.
Přeji vám všem - ať už jste zdraví, nemocní nebo máte ve své blízkosti někoho, komu zdraví úplně neslouží, najděte tu svoji cestu, jak nejdříve je to možné a nenechávejte to až na chvíli, kdy se vše může stát značně nejistým.