Per aspera ad astra aneb nezavírejme si ze strachu dveře k novým možnostem

Už se vám to také přihodilo, že jste si sami před sebe zbytečně kladli překážky a nejrůznější omezení a dělali si věci mnohem těžší, než ve skutečnosti musely být?

Už se vám to také přihodilo, že jste si sami před sebe zbytečně kladli překážky a nejrůznější omezení a dělali si věci mnohem těžší, než ve skutečnosti musely být?

Už mnohokrát jsem si položila otázku, čím to je, že člověk je tvorem, který si mnohdy dělá život složitější, než by býval sám o sobě byl. A také, co nás vede k tomu, že si sami zavíráme dveře, které se nám otevírají, a za nimiž jsou možnosti pro nás možná dosud nevídané.

Určitě to také znáte, jak si dovedeme zkomplikovat i velmi jednoduché životní situace. Proč to ale děláme? Proč se trochu neuvolníme a nenecháme se unášet proudem života? Nejspíše proto, že máme strach pustit se našich představ a tužeb v té podobě, jak jsme si je vysnili.

Také možná proto, že se domníváme, že sami přeci nejlépe víme, jak dosáhnout cílů, které jsme si stanovili. A přitom je tak jednoduché ujmout se možností, které nám život nabízí, aniž bychom všude vnášeli naše urputné představy o tom, jak ty možnosti mají vypadat.

Strach, který jsem zmínila, je velmi ničivá a brzdící síla, která v našich životech dokáže napáchat velkou neplechu. Každý z nás to zná, když chceme něco udělat a najednou nás přepadne strach. Strach z toho, jak to uděláme, jestli se nám to vůbec povede, co na to řeknou naši nejbližší, co na to řeknou další lidé apod. Dostaneme strach, abychom obstáli. Nejen před druhými, ale také, a to asi v největší míře, sami před sebou.

Když to vypadá, že se nám něco nepodaří, říkáme si, že se určitě najde spoustu škodolibých lidí, kteří nám náš neúspěch budou přát. A vůbec nás nenapadne, že tento strach pramení z nás samotných. Že je to strach z hodnocení a tím pádem i sebehodnocení.

Když se někdo o něco snaží a nepovede se mu to, tak byť z toho může být chvíli nějaké to haló, tak za nějaký čas vše přejde a pomine. Lidé si najdou něco dalšího a zapomenou na tento, ze širšího hlediska zcela bezvýznamný neúspěch a nezdar.

Ale jak to je s námi samotnými? Nejsme to právě a jen my, kdo si nedokáže odpustit? Kdo nás samotné žene za stále dalšími a dalšími cíli, které však nemusí být vůbec v souladu s tím, čemu se máme v životě věnovat? Co když jsme to právě my, kdo nás tlačí do nejrůznějších věcí a nekompromisně odsuzuje každý nezdar?

A potom přichází otázka, proč to děláme? Proč ubližujeme sami sobě a tlačíme se do něčeho, co nám třeba v životě ani nevyhovuje? Pod mylným přesvědčením, že "to přeci musíme zvládnout".

A víte co? Nemusíme. My totiž nemusíme vůbec nic.

Pojďme se teď na věci podívat trochu jinak a potom sami uvidíte, která cesta vám je bližší, a zda třeba i právě vy nechcete vystoupit z těch zaběhnutých schémat, kterými se stále ještě necháváme svazovat.

Podívejme se tedy na situace, kdy se nám něco nedaří, i když si moc přejeme, aby to vyšlo podle našich představ. Uvedu vám k tomu i příklady ze svého života, abyste viděli, že rozhodně nejste sami, kdo se s něčím takovým potýká a mnohdy si s tím neví rady.

Jsem vystudovaná právnička a ještě na škole jsem měla utkvělou představu o tom, že budu soudkyně trestního práva. Nikým jsem si to nenechala vymluvit, protože "Přeci já sama nejlíp vím, co v životě chci a budu dělat," ale to jsem ještě netušila, jak hodně jsem se sama v sobě pletla. A tak čas šel dál a já začala procházet zkouškami, které mi měly ukázat, že to, co si tak usilovně sama pro sebe představuji jako životní dráhu, není vůbec to, kudy mám jít.

A jak někdy říkám, když to nejde po dobrém, po zlém to půjde určitě. A proto jsem jednoho dne v rámci předmětu soudního lékařství musela absolvovat něco, co by málokdo chtěl vidět na vlastní oči. A bylo jasno. Představy o kariéře trestního soudce byly najednou ty tam a já stála na jakémsi pomyslném začátku. Spíše z nouze jsem po skončení školy pracovala u dvou notářů, kde jsem přes další nejrůznější obtížné zkoušky zjišťovala, že to také není to pravé ořechové. A potom přišla kariéra správního orgánu na úseku projednávání přestupků. To je kapitola sama pro sebe, takže tu nyní vynecháme, ale dostanu se až k tomu, že jednoho krásného dne jsem zjistila, že chci dělat něco úplně jiného, co mě v různých podobách provázelo v podstatě už od dětství celý můj dosavadní život.

Po mnoha letech se ve mně opět rozhořel ten úžasný plamen a já začala psát knížky, které jsou mému srdci blízké již hodně dlouhou dobu. Pro mnohé bláznovství, pro jiné rozmar, pro další šok. Každý si v tom našel, co potřeboval.

Zprvu jsem byla celá ustrašená, co se bude dít, jak to kdo přijme apod., ale postupně se vše začalo vyjasňovat a já pochopila, že jsem k tomuto bodu už dlouho směřovala, aniž bych si toho všimla. Překážky, které jsem si do cesty mnohdy sama kladla kvůli očekáváním svým i druhých, prostě na mé cestě musely být, abych pochopila vše, co bylo třeba, a aby mě to všechno dovedlo až do tohoto bodu, ve kterém nyní jsem.

A proto jsem došla uvědomění, kdy tyto překážky, které jsem na své cestě potřebovala zdolat, chápu jako jasné indicie, které mi už mnohokrát ukazovaly, že jdu jinou cestou, než tou, která rozezpívá mé srdce.

A nyní už vždy, když se objeví nějaká překážka, ji vnímám jako jasnou zprávu, že bych se měla zastavit, nadechnout a rozhlédnout, zda to pro mě není signál, že mám jít jinou cestou.

Poznáváte v tom i svoji cestu? Nejste to i vy, kdo si dělá život složitější, když se snaží prorazit si cestu tam, kde vůbec nemá být, jako jsem to dělávala já?

A neúspěch? Já už ani něco, co by někteří nazvali neúspěchem, neberu tragicky, ale naopak, vidím v tom příležitost zkusit věci jinak a nejspíš i lépe ve smyslu většího souznění s Božím plánem a načasováním.

Velká čest pro mě bylo uveřejnění článku o mé připravované knize Když duše promlouvá na Cestách k sobě dne 1.12. U knihy probíhal předprodej na platformě, která se tímto způsobem financování knih zabývá, a v předprodeji bylo potřeba vybrat cílovou částku, aby kniha mohla být vydána. Bedlivě jsem sledovala každý den, zda se částka nějak pohnula, zda někdo přispěl a o kolik se částka navýšila. Nešlo to rozhodně podle mých představ a bylo mi to záhadou, proč se to nedaří, když jsem na knihu měla tolik milých a krásných ohlasů. Někde prostě musel být zádrhel. Nejdříve mě zachvátila panika a měla jsem pocit, že je všemu konec. Určitě to znáte...takový ten pocit marnosti vašeho snažení a počínání, že vše bylo zbytečné atd.

Ale potom mi to došlo. Tohle není ta cesta, kterou mám jít, a kterou má kniha přijít na svět. Mimo jiné jsem také pochopila, že je to MOJE kniha a MOJE cesta, takže MOJE angažovanost v jejím vydání by měla převážit angažovanost ostatních, a to po všech stránkách. A v tu chvíli jsem prostě věděla, že kniha vyjde, jen jiným způsobem.

Toto uvědomění mi opět navrátilo radost v mém počínání a také svobodu duše i mysli. Najednou jsem viděla možnosti, které se mi na této cestě nabízejí a věděla jsem, že nyní už volím takové kroky, které jsou pro mne ty správné.

Cítím velikou vděčnost vůči všem, kteří knihu podpořili, těm, kteří ji tak krásně hodnotili, těm, kteří se těší, až vyjde a v neposlední řadě těm, kteří mé knize a mému počínání věří. Moc vám všem děkuji. Kniha určitě vyjde a já se těším, stejně jako vy, že ji budu držet v rukách a uvidím své nápady a myšlenky zhmotněné. Když všechno půjde dobře, bude to už v prvním čtvrtletí nového roku.

A ještě na závěr bych to všechno ráda shrnula.

Život nám poskytuje úžasné možnosti a podporu, pokud jsme otevřeni možnostem, které nám nabízí, a to i těm, které nás samotné třeba ani nenapadly, a které nám možná zprvu ani nepřipadají dobré.

Neúspěch v jedné oblasti může znamenat nikoliv selhání, ale otevřené dveře k jiné cestě. K takové, která je opravdu ta NAŠE.

Pokud se nám v něčem nedaří, zkusme na tom nelpět a naopak se rozhlédněme, zda pro nás nemá Život nachystané jiné možnosti.

Přeji vám všem, ať v sobě najdete dostatek odvahy ke všemu, co vás udělá šťastnými a vnitřně svobodnými. A jak jsem pročítala různé předpovědi pro nadcházející rok, určitě máme všichni pro takové osvobozující kroky veliké předpoklady. Bude to jistě proces velmi očistný a osvěžující. Tak s chutí do toho a ať vám to jde hezky od ruky.