Přijetí či rezignace?

Hranice mezi přijetím toho, co se nám v životě děje a rezignací nad ním, je velmi tenká a myslím, že nejsem rozhodně sama, kdo občas nad tímto rozlišením pociťuje ve svém životě bezradnost a má problém najít tu správnou mez.

Ne vždy se nám v životě dějí jen takové věci, které si v něm sami představujeme, a tak se s nimi snažíme nějak vypořádat, najít ten správný balanc a "odpíchnout" se od nich tím správným směrem. K tomu, abychom to ale vůbec dokázali, si potřebujeme vnitřně nastavit ta správná měřítka, respektive se řídit tím správným kompasem.

Jsou dny, kdy prostě máte pocit, že se snad svět zbláznil a že se už rozhodně nemůžete dočkat ničeho dobrého. Přijdou vám jako jeden veliký blázinec a těšíte se, až se probudíte druhý den ráno a zjistíte, že už je takový divný den za vámi. Jenže ouha, ono se velmi snadno může stát, že podobné pocity, které jste prožívali, jsou pořád tady a situace druhý den se jako vejce vejci podobají těm ze dne předchozího. Co teď s tím?

Rozhodně "neházejte flintu do žita", protože nic není ztraceno. Naopak. Když se něco nedaří, má nám to ukázat, na co je potřeba se dále zaměřit. Pokud se nám opakují stále dokola podobné věci a situace, je vede nás to k tomu, abychom z daného kolotoče vystoupili, a ne se v tom plácali pořád dokola. Je to někdy hodně těžké, ale jde to, věřte mi, mnohokrát jsem si to na sobě vyzkoušela, i když jsem nejprve dlouhou dobu měla pocit neřešitelného uvíznutí.

Co tedy konkrétně dělat a čeho se naopak vyvarovat?

První základní věcí je PŘIJETÍ. Přijměte dění ve svém životě, ať už je momentálně jakékoliv. Nikdy zprvu nevíte, proč se vám to děje a někdy to vlastně ani vědět nemusíte. Jsou situace, kdy opravdu nejlepším prvním krokem je přijetí: "Ano, toto se v mém životě děje, je to jeho součástí." Někdy totiž už toto samotné přijetí něčeho, co nás zrovna potkalo, může nastartovat ozdravný proces. Je to přesně v souladu s principem, že když něco popíráme, věnujeme tomu pozornost, tím pádem tomu dáváme energii a čím více se snažíme se toho zbavit, tím více nám to v životě zůstává.

Druhým krokem je UVĚDOMĚNÍ. Uvědomění si toho, co v životě chcete a také to, že vše má svůj rytmus a svůj čas. To je právě důležité pro to, abyste na svůj život a dění v něm nerezignovali a je to tím, co vás oddělí od bezcílného povlávání ze strany na stranu. V ideálním případě si pořiďte nějaký zápisníček, kam si své sny, cíle a plány zaznamenáte a kde se na ně můžete podívat kdykoliv budete chtít. Ono se to někdy může zdát jednoduché, že si máme stanovit, co v životě chceme, ale když potom sedíte a přemítáte o tom všem, snadno se v tom začnete ztrácet, přebíháte od jednoho ke druhému a zahltíte se dříve, než si zvládnete uvědomit, po čem vlastně toužíte.

Třetí fází je UMÍRNĚNOST. Umírněnost ve smyslu netlačení na pilu a zejména netlačení sami na sebe. To je velmi důležité, protože nevím jak vy, ale já jsem někdy přeborník v tom, že na sebe vyvíjím tak silný vnitřní tlak, že by to snad nezvládlo ani několik lidí okolo mě. Svá přání a tužby neberte jako něco, co mělo nastat už dávno a vlastně již včera bylo pozdě. Při tom všem k sobě přistupujte s vlídností a laskavostí. Na druhé byste také takto netlačili a nezaháněli je do kouta, tak to nedělejte ani vůči sobě.

Čtvrtým krokem je osvojení si umění NECHAT VĚCI S DŮVĚROU PLYNOUT. Už víte, co chcete, ale vnímejte i vše ostatní, co je součástí vašeho života. Máte jasné směřování, ale vnitřně vás něco pořád nutí soustředit se na to, co si přejete, a to až do takové máry, že si nedovolíte sami sobě chvilku odpočinout a věnovat se něčemu jinému. Když si tedy stanovíte své cíle a víte, co vás učiní šťastnými, nezahlcujte svoji mysl neustálým přemítáním o tom, jak by to ještě mělo vypadat, proč to ještě není a co by vám v tom mohlo zabránit. Důvěřujte, že je o vás na každém kroku a v každou chvíli postaráno.

Všemi těmito fázemi nás může provázet strach, a to někdy opravdu až doslova ochromující. Ten také může hatit mnohé naše snahy a vracet nás stále zpět. Když už v sobě cítíme nějaký posun, naše mysl a strach, který se v nás náhle objeví, nás mohou katapultovat zpět téměř až na samotný začátek celého procesu. Důležité tedy je průběžně náš strach rozpouštět, nenechat se jím pohltit a nepředávat mu, byť nevědomky, svoji vnitřní sílu.

Přijetí nějaké situace či životní etapy však v žádném případě neznamená, že bychom měli na život rezignovat, nebo se spokojit s tím, co máme, když nám to nevyhovuje.

Nepojímejte proto přijetí jako nastolení neměnného stavu do svého života, neboť potom by se ve skutečnosti stalo opravdu spíše rezignací vyvolávající stagnaci energií či dokonce zpětný chod.

Zvolte si přijetí jakožto prvopočátek hybné síly ke změně všeho, co už je pro vás nevyhovující a s čím již ve svém životě nerezonujete.

S láskou,

Ilona Šplíchalová