Život není boj

Už od dětství je nám vštěpováno, že život není jednoduchý, a slýcháme pak různé věty typu "Však počkej, ještě uvidíš...život není peříčko...život je boj..." Podobná slovní spojení se obecně poměrně dost vžila a mnoho lidí si nejspíš ani neuvědomuje, že používáním takových "zaklínadel" skutečně předurčuje svůj život k věčnému boji.

Kdy poprvé jste vy někoho slyšeli podobné věty říkat? A jak jste se u toho cítili? Nepřipadala vám taková slova jako studená sprcha na všechny vaše ideály a představy o tom, co a jak se bude v životě dít?

Životní boj se stal jakýmsi standardem. Jednou bojujeme s nadváhou, jindy zase s hladomorem, poté s nemocemi nejrůznějšího druhu, se členy rodiny, s kolegy, kamarády atd. Máme pocit, že bojovat prostě musíme a že věci v životě "prostě musíme vydržet". Jenže tomu tak vůbec není a je to ten největší omyl, kterému můžeme podlehnout.

V minulých dnech jsem měla možnost zúčastnit se on-line Heal Summitu, který mi jen potvrdil, že jedním ze základních pravidel je, že si vlastními myšlenkami a slovy tvoříme svůj život. Vnímáme-li ho tedy jako něco složitého, téměř neřešitelného a opravdu obtížného, co se podobá zarputilému boji, náš život takový skutečně bude. A víte co? Bude takový jen proto, že si ho takový sami vytvoříme.

Zhruba ve stejný čas jsem si také pustila video s mým oblíbeným Jirkou Ledvinkou a jako již tolikrát mi zase pomohl pochopit určitou část duchovních zákonitostí a principů. Tentokrát se mnou velmi hluboko rezonovala věta: "Věci, které nefungují, tu nejsou proto, abychom je spravili, ale proto, abychom je opustili," která vyústila, alespoň u mě, ve veliké uvědomění si návazností právě na téma životních bojů.

Nevím jak vás, ale mě už tolikrát někdo v životě přesvědčoval, že musím něco vydržet a že je potřeba s něčím bojovat, že jsem této iluzi opravdu mnoho let věřila, a co víc, byla jsem skálopevně přesvědčená, že to tak být vážně musí a že z takového bojování není cesty ven. Proto, když jsem se nyní ohlédla za tou částí života, která je pro mě už minulostí, pocítila jsem trochu smutek nad tím, že jsem tento princip, o kterém mluvil Jirka Ledvinka, ve svém životě nepřijala už mnohem dříve. Potom mi to ale došlo. Nemohla jsem. Nebyla jsem připravená.

Všechno v našem životě má svůj čas a ať se nám to líbí nebo ne, jsou prostě určité etapy, kterými potřebujeme projít, abychom se mohli stát přesně takovými, jakými být máme. Jsou to naše životní lekce, které nás posouvají ke stále hlubšímu uvědomění si sebe samých a také k přijetí Nebeských zákonů do našeho smýšlení, konání a vůbec samotného Bytí.

Neberme ale situace, kterými v životě procházíme, jako boj nebo jako něco, co musíme vydržet. Jsou tu proto, abychom se díky nim posunuli vpřed, takže naším úkolem není v nich setrvat, ale vzít si z nich to potřebné a jít dál.

Velmi inspirativní v tomto směru pro mě byla moje velmi blízká a milovaná osoba, která své onemocnění už od své první chemoterapie nebrala jako boj. Nešla do toho s tím, že bude bojovat proti nemoci, ale rozhodla se, že se s tou nemocí domluví. Ptala se jí, proč přišla a co po ní chce. Jakou úlohu v jejím životě má. A místo aby chemoterapii brala jako boj, představovala si, jak součástí léčivé látky jsou malé vysavače, které putují po těle a vysávají nemoc a vše škodlivé pryč. Prostě dělají v těle velký generální úklid. A stejně tak, jako vysavače dělaly generální úklid v těle, má milovaná osoba si od této chvíle začala dělat generální úklid sama v sobě a ve své duši. A proces uzdravování byl požehnaně nastartován. To pro mě byla nádherná ukázka, jak se dá i tak složité životní období pojmout s pokorou a kreativitou, o které chci více psát v některém z dalších článků.

Že život není boj, bychom si měli někde hodně dobře a viditelně zaznamenat a připomínat si to vždy, když máme tendenci uvěřit přesnému opaku, protože právě jen náš postoj k životu jako celku, ale i k jeho jednotlivostem, je určující pro jeho další vývoj.

Někdy se také říkává, že člověk by měl bojovat za své sny a za to, čemu věří. I to bych ale viděla trochu jinak. Já říkám, že bychom za svými sny a cíli měli JÍT, protože se jedná o směřování k určitému cíli a držení tohoto směru. Je dobré, zdravé a potřebné mít své cíle a jen tak se jich nevzdat, ale nemít v tom urputnost. Pokud se to přehoupne do této jiné roviny, už to pozbývá smyslu. Tlačením na pilu se ještě mnohého nedosáhlo. Dnes už přece víme, že máme existovat a nechat život volně plynout s vírou ve vyšší vedení.

Když vás přepadne splín a úzkostné myšlenky, že se z nějaké situace nemůžete v životě dostat, zhluboka se nadechněte, poté pořádně zhluboka vydechněte a zopakujte si: "Život není boj. Věci, které nefungují, tu nejsou proto, abychom je spravili, ale proto, abychom je opustili. Nemusím vydržet nic, s čím nerezonuji."