Kytice plná poselství

Kdo by neznal Kytici od Karla Jaromíra Erbena? Coby povinnou četbu jsme ji zaregistrovali asi všichni a mnozí z nás si také oblíbili její filmové zpracování.

Hned na počátku nového roku jsme si tento film s mým mužem pustili, a byť jsem ho viděla už mnohokrát, byla jsem zvědavá, jak na mě bude po těch letech působit dnes. V době, kdy už jsem v životě někde úplně jinde, než tomu bylo při jejím posledním zhlédnutí. A věřte mi, nestačila jsem se divit. Dovolte mi proto, abych s vámi své zcela nové vnímání hloubky všech těchto příběhů sdílela.

Je to totiž něco tak krásného, co naplňuje mé srdce radostí, nadějí a úžasem, že si to určitě nechci nechat jen pro sebe, ale naopak s vámi tuto krásu toužím plnými doušky sdílet. Objevila jsem zase další, pro mě zcela nový rozměr toho díla a budu ráda, pokud můj nový náhled přinese něco i vám.

Nečekejte žádný popis děje jednotlivých balad, ale společné nalezení jejich hloubky a prastarých moudrostí, které byly do tohoto díla vetknuty a které jsou v současném světě platné stejně, jako tomu bylo v roce 1853, v němž kniha poprvé spatřila světlo světa.

Ten, kdo v celém díle vidí jen morbidní popis prazvláštních dějů a činů, se jen nepodíval dostatečně hluboko pod povrch zobrazovaného. Vzpomínáte si na moudrá slova, která pronesla liška k Malému princi ve stejnojmenné knize, jejímž autorem je Antoine de Saint-Exupéry?

"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

A přesně tak vnímám i poselství celého díla, stejně jako jeho jednotlivých baladických příběhů. Ve filmovém ztvárnění se dočkáme Kytice, Vodníka, Svatební košile, Dceřiny kletby, Polednice, Zlatého kolovratu a Štědrého dne. Každý z těchto příběhů v sobě skrývá hluboké poselství, které nám doposud možná zcela, nebo alespoň z části, unikalo a zůstávalo skryto.

Pojďme teď kouzlo jednotlivých příběhů společně objevit, abychom v nich nalezli i mnoho duchovních poselství a principů.

Příběh Kytice, po níž dostala celá sbírka i své jméno, nepojednává o smrti, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž o životě v jeho nekonečnosti a kráse. Smrt je jen jakousi přeměnou hmoty v jinou formu existence, kdy naši milování jsou stále s námi, v našich srdcích a někdy nám z Nebes pošlou láskyplný vzkaz, abychom věděli, že nás stále milují a jsou s námi, i když my je nevidíme.

Příběh Vodníka v sobě nenese zobrazení krutosti a neporozumění, ale naopak volání po tom, abychom za svůj život byli plně odpovědní a nenechali se ovládat druhými. Pokud chceme dělat něco jiného, než si pro nás druzí představují, pojďme do toho. Řiďme se svým srdcem a nenechávejme se ovládat strachem. Pokud nezvolíme cestu srdce, ale necháme si život řídit jinými, i tak za to musíme v konečném důsledku nést odpovědnost, a to zásadně s vědomím, že vše mohlo být jinak, kdybychom dali sami na sebe.

Svatební košile nás učí, že máme být hodně opatrní na to, za co se modlíme a co si přejeme. Ano, můžeme si něco "vymodlit", ale je to pro nás vždy to pravé a nejlepší? Už mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že naše modlitby jsou vyslyšeny, jen někdy ne tak, jak jsme si představovali. Můžeme pro sebe něco žádat, ale co když chceme to, co nám ve výsledku ublíží? Současně nám tento baladický příběh ukazuje, že "Bůh sice dopustí, ale neopustí".

Polednice s předchozím příběhem hodně souvisí a připomíná nám, že námi vyřčená slova mají velikou sílu. Opět je zde zdůrazněna myšlenka, že máme dát pozor na to, co si přejeme, abychom se nedivili, když se nám to splní a my to vlastně zas tak úplně nemysleli.

Zlatý kolovrat nás ujišťuje, že Boží mlýny melou. Někdy pomalu, jindy rychleji, ale pravda tak jako tak vyjde najevo. Špatné úmysly budou odhaleny a my se tudíž můžeme spolehnout, že na světě existuje spravedlnost, i když z našeho lidského pohledu se může zdát, že tomu tak není. Příběh také obsahuje myšlenku "každému, co jeho jest".

Holoubek se jeví vesměs jako ponurý příběh, ale ve skutečnosti nám pomáhá uvědomit si, jak snadné je svalovat vinu na druhé, spíše než přijmout důsledky svých vlastních činů. Příběh nám také připomíná, že jsme to pouze my, kdo má odpovědnost za vlastní život a jeho prožití, a že pokud ho nežijeme "řádně", stejně nás to jednou dožene. Spoléhejme proto vždy sami na sebe a žijme tak, abychom nemuseli jednoho dne nést těžké následky svého konání a sklízet tak značně hořké plody.

Hoj, ty Štědrý večere je příběh, který je pro současnou dobu velmi aktuální, neboť jeho poselství nás jasně nabádá, abychom žili tady a teď. Nehleďme do budoucnosti, ale plně prožívejme současnou chvíli, neboť to je to jediné, co máme v životě jisté.

A co vy? Máte nějaký film, u kterého jste našli hluboký význam a skrytá poselství, třeba i po mnoha zhlédnutích? Budu ráda, když mi o tom dáte vědět.